Los evropský (Alces alces)
Los evropský (Alces alces) je největší zástupce čeledi jelenovitých. Žije v lesích severní Evropy, Asie a Ameriky. Patří mezi původní živočišné druhy rovněž ve střední Evropě, kde byl však člověkem vyhuben v průběhu 15. Století. V posledních desetiletích se do české přírody znovu vrací, přičemž největší populaci vytvořil na Šumavě.
Původ losa
Losi pocházejí z Asie, jejich předkové se od nejbližších příbuzných předků v rámci podčeledi srnců oddělili již v období miocénu. Vlastní rod Alces je vývojově mladý. Nejstarší fosilní záznamy jsou staré pouze dva miliony let a zahrnují jediného předka – losa širokonosého (Alces latifrons). První nálezy pocházejí z východní Sibiře z oblasti Jakutska. Tam losi přežili doby ledové. Až v posledních dvou dobách meziledových se pak rozšířili nejdříve do Evropy a poté do Severní Ameriky, kam pronikli teprve před 14 tisíci lety přes Beringovu úžinu.
Někdy se rozlišují dva druhy. Los evropský (Alces alces) a los americký (Alces americanus). První z nich žije v celé východní, severní a části střední Evropy. Druhý pak na východ od Uralu a na jihu až po Altaj, v celé severní Asii a Severní Americe. Oba druhy losů se odlišují také geneticky. Zatímco los americký má 70 somatických chromozomů, los evropský jich má 68.
Výskyt losů v Evropě
V současné době je los na území Evropy rozšířen téměř po celé Skandinávii, v Pobaltí, Rusku, Bělorusku na Ukrajině a v Polsku. Západní hranice rozšíření probíhá Polskem a Ukrajinou a na jihu zasahuje až k Černému moři. Migrující jedinci se objevují i v jiných zemích, jako je Dánsko, Německo, Rakousko, Maďarsko, Rumunsko. Zaznamenány jsou také malé stálé populace o několika jedincích v horním Rakousku a Bavorsku na hranicích s Českou republikou a na území Oravy na Slovensku nedaleko hranic s Polskem. Východně pak losi zasahují až po řeku Jenisej na Sibiři. Některé populace v Evropě mají jedince sezónně migrující, a to na vzdálenosti až 300 kilometrů.
Los je nejpočetnější na území Ruska, kde se jeho populace odhaduje na 435 tisíc jedinců. Ve Švédsku jich žije na 200 tisíc, v Norsku 125 tisíc a ve Finsku 90 tisíc. V sousedním Polsku je populace odhadována na 2800 jedinců.
Ve střední Evropě byl los evropský vyhuben během 16. století. Později docházelo k opětovnému rozšiřování jeho areálu, obě světové války však populaci losa vždy výrazně zredukovaly. V Polsku přežilo druhou světovou válku jen 18 jedinců losů, od konce 40. let 20. století však počty losů opět rostly a v 80. letech dosáhly 6200 jedinců. Díky tomuto nárůstu došlo k obnovení populace na našem území, protože mladí jedinci odcházeli hledat nová teritoria.
Výskyt losů v České republice
Na území České republiky vymizeli losi mezi 12. a 15. stoletím. Některé prameny uvádějí jako rok ulovení posledního losa letopočet 1570. Příčinou byl nadměrný lov, ale také změny vegetace, klimatu a fragmentace krajiny.
O tom, že u nás los běžně žil, nasvědčují dodnes i názvy řady osad, například Losenice, Losiny, Losín a podobně. V polovině 16. století, kdy už byli v českých zemích losi vyhubeni, se arcivévoda Ferdinand Tyrolský neúspěšně pokusil o jejich zpětné vysazení na Křivoklátsku. K dalším obdobným pokusům došlo i v 17. století, ale ani ty nebyly úspěšné.
První výskyt losů po téměř čtyřech staletích byl v České republice zaznamenán v roce 1957. V roce 1957, téměř po 400 letech, byl v severních Čechách nedaleko Ústí nad Labem zaznamenán výskyt mladého migrujícího samce z Polska. Zhruba po roce byl však zastřelen na Teplicku.
Díky rostoucí polské populaci pak losi na naše území přicházeli ve třech migračních vlnách. V první vlně v období 1957 až 1966 se v tuzemských lesích objevovali především mladí samci, kteří se na našem území vyskytovali jen krátce a pokračovali v migraci západním nebo jihozápadním směrem.
Druhá fáze skončila na přelomu 60. a 70. let 20. století a vyznačovala se zvýšením počtu migrujících losů, prodloužení délky jejich pobytu a také vyrovnaným poměrem obou pohlaví. To je dáváno do souvislosti především s rostoucí populací losů v Národní parku Kampinoski nedaleko Varšavy, kam byli losi vysazeni v roce 1951 z východního Ruska.
V roce 1973 se na Jindřichohradecku narodilo první losí mládě. Od té doby se los na našem území opět pravidelně rozmnožuje. Jen v jindřichohradecké oblasti se do roku 1987 narodilo 23 losích mláďat. Další, třetí migrační vlna tak doplňovala stálou populaci na našem území. V uplynulých šesti desetiletích se los nepravidelně objevil na třetině našeho území. V roce 1980 byla celková populace odhadnuta na 30 až 50 kusů, z toho 20 až 30 kusů na Jindřichohradecku.
V České republice losi vytvořili dvě hlavní populace. První je na Třeboňsku, která je součástí jindřichohradecké populace, a druhá na Šumavě na pravém břehu Lipenské vodní nádrže. A také tři menší mikropopulace na Nymbursku, Bechyňsku a Táborsku.
Od 90. let se však stavy losů začínají opět snižovat. Po odstranění hraničních zátarasů na rakouské hranici los začal migrovat do Rakouska. V Rakousku ale los není na seznamu chráněných živočichů, protože tam nežil, a je tedy loven a v důsledku toho došlo k úbytku jeho početnosti i na našem území. Dalšími příčinami úbytku losů u nás jsou pytláctví a dopravní nehody na silnicích a železnicích. Tři české mikropopulace tak zcela vyhynuly, počty zvířat ve dvou hlavních oblastech klesají.
Stavba těla a zbarvení losů
Samec losa evropského dosahuje váhy 220 až 450 kilogramů, výjimečně i přes 500 kilogramů. Délka těla je 240 až 310 centimetrů, výška v kohoutku 180 až 235 centimetrů. Losice je celkově menší, váží 275 až 375 kilogramů, výšku v kohoutku mají od 140 centimetrů.
Tělo losa je poměrně krátké na vysokých nohách. Má protáhlou, na konci jakoby uťatou hlavou s přečnívajícím horním pyskem, širokými nozdrami a zvláštním hrbolem na čenichu. Na spodní straně krku vyrůstá kožovitý lalok pokrytý dlouhou srstí. Zbarvení losů je většinou jednobarevně tmavohnědé, šedé až černé se světlou lysinou na hlavě a s bělošedými končetinami. Kolem krátkého ocasu a řitního otvoru není žádné světlé „zrcadlo“.
Široká a roztažitelná kopyta umožňují pohyb v měkké půdě nebo bažinatém terénu. Mohou se pohybovat i rychlostí 50 kilometrů v hodině. Navíc dobře plavou rychlostí kolem 10 kilometrů v hodině.
Stopa losa je největší z našich kopytníků. U losího býka dosahuje délky 12 až 16 centimetrů, šířky okolo 11 centimetrů. U krávy je to o něco méně. I stopa telete je ale větší než stopa jelena. Délka kroku losa v klidu je 1,5 až 2 metry, v běhu, který je ale méně častým způsobem pohybu, je 2,5 až 3 metry, výjimečně i delší.
Paroží mají pouze samci losa. Paroží losího býka bývá mohutné, s hmotností až 20 kilogramů a rozpětím 160 centimetrů. Rekordní paroží mělo rozpětí až 206 centimetrů. Paroží losů má lopatovitý tvar, u nás žijící losi mívají ale zpravidla jednoduché parohy bidlovitého typu. Nejmohutnější paroží mají samci ve stáří od osmi do dvanácti let. Růst nového paroží a jeho shazování je rozdílný podle zeměpisných šířek, kde los žije. Čím severněji jedinec žije, tím později nasazuje a shazuje paroží.
Losi mají slabý zrak a pouze černobílé vidění. Díky postavení očí po stranách lebky jen obtížně odhadují vzdálenosti. Naopak sluch a čích mají výborný. Sliznici s čichovými buňkami mají 200 krát větší než člověk a 4 krát větší než německý ovčák. Navíc mají losi speciální sliznici s čichovými buňkami nazývanou Jakobsonův orgán, jímž jsou schopni zachytit a rozpoznat molekuly extrémně slabých pachů. Losí uši jsou velké a pohyblivé, což jim umožňuje vnímat zvuky z různých stran a slyšet je až do vzdálenosti tří kilometrů. Losi se dožívají věku 15 až 25 let.
Etologie losů
Losi i losice žijí samotářsky. Samice s mláďaty se v zimním období mohou výjimečně sdružovat do malých skupinek. Los je druh s denní i noční aktivitou, nejvíce je však aktivní za rozbřesku a za soumraku.
Říje losů probíhá od srpna do října, obvykle v září. Samci se při ní ozývají sténavým nebo kvílivým hlasem. Na rozdíl od jiných jelenovitých nevytvářejí losí býci harém samic, ale páří se s několika samicemi postupně. Losí býci jsou v době říje velmi agresivní a svádějí o samice tvrdé souboje.
Samice rodí po 35 až 38 týdnech obvykle jedno mládě, při dostatku potravy se mohou narodit dvě, maximálně tři mláďata. Mládě má po narození hmotnost okolo 14 kilogramů. Samice je kojí do čtyř měsíců, přičemž mládě u ní zůstává až po dobu těsně před dalším porodem. Dospělosti dosahuje losice ve dvou letech. Samci dospívají ve třech letech věku, přestože jsou mladí býci schopni reprodukce již ve věku jednoho roku, avšak tato výsada patří samcům starším. Samci dosahují svého vrcholu v 5 až 6 letech. Mladší losi nemají stálé teritorium a jsou staršími býky nemilosrdně vyháněni.
Přirozeným nepřítelem losa je v Evropě vlk nebo medvěd. V některých populacích medvědi uloví až 75 procent mláďat.
Nároky losů na prostředí
Los evropský je druh, který se přizpůsobil životu v chladnější tajze. Obecně je los adaptovaný na mozaikovou krajinu vytvořenou přírodními disturbancemi a zvláště pak dává přednost mladým sukcesním stadiím. Starší lesy jsou pro něj důležité především v zimě, protože je zde nižší sněhová pokrývka a také v období bez sněhu zde nachází důležitou rostlinnou potravu v křovinném patře.
Na našem území, které je součástí jižního areálu jeho výskytu v Evropě, se los ve vegetačním období zdržuje především na podmáčených místech s keřovými porosty a bohatou mokřadní vegetací. V zimě dává přednost zejména sušším borovým nebo smíšeným lesům, kde rád vyhledává paseky s náletem listnáčů a borové mlaziny.
Lipenská populace losů obývá území z 85 procent zalesněné, a to převážně smrkovými porosty, s dobře vyvinutým keřovým patrem. Území o nadmořské výšce 700 až 1000 metrů nad mořem je prostoupené četnými mokřinami, rašeliništi, potoky a prameništi. V areálu se nacházejí v minulosti extenzivně využívané louky, v současnosti částečně zarostlými jívami, krušinami či jinými měkkými dřevinami.
Třeboňská populace obývá území zalesněné zhruba ze 60 procent, porostlé převážně smrčinami a bory. Území v nadmořské výšce 400 až 550 metrů nad mořem se vyznačuje vyšší lidnatostí i zemědělským a lesnickým využíváním krajiny. Území doplňují relativně početné mokřady a rybníky s členitou pobřežní vegetací.
Potrava losů
Los evropský je typický okusovač, který se živí mladými letorosty listnatých dřevin a dvouděložných bylin, zvláště vodních, a v zimě větvičkami a kůrou listnáčů a jehličnanů. Dřeviny představují podstatnou část potravy losa, ve vegetačním období je to více než 50 procent a v zimním období dokonce přes 90 procent. Konzumuje také borůvky a brusinky.
Nízkou trávu los nespásá, neboť ji jednak nemůže uchopit horním pyskem, ale také není přizpůsoben k trávení hrubé vlákniny. Jeho úzká potravní specializace spolu s potřebou značného množství potravy jsou příčinou jeho obtížného přežívání v kulturní krajině.
Vzhledem ke své velikosti zkonzumuje až 50 kilogramů potravy denně a proto je zřejmé, že musí za potravou migrovat.
Spotřeba potravy je ale různá podle ročního období a podle pohlaví. V zimním období samci přijímají potravu méně intenzivně než losice. Množství potravy je přímo závislé na průběhu zimy. V zimním období s vysokou sněhovou přikrývkou a tuhými mrazy se losi pohybují velmi málo a množství potravy klesá. Je to dáno také tím, že se los v takto nepříznivých podmínkách nerad pohybuje na delší vzdálenosti.
Díky velké spotřebě potravy může trvale pobývat jen na území, kde jí najde potřebné množství. V tomto území musí mít také dostatek klidu pro příjem potravy, odpočinek a rozmnožování.
Ohrožení losů v české přírodě
Los je v České republice kriticky ohroženým druhem. Za poslední dvě desetiletí se jeho tuzemská populace snížila o polovinu až dvě třetiny.
Příčinou je především pytláctví, nehody na silnicích a rozšiřováním turistické infrastruktury v oblastech, které do pádu železné opory nebyly pro návštěvníky využívány. Další příčinou je lov losů v Rakousku, kam migruje řada zvířat z českého území.
Ke snížení rizika vyhynutí losů v České republice je proto třeba zajistit dostatečný počet nadchodů pro zvěř na hlavních migračních trasách losů a omezit jeho nelegální lov. Střety na silnicích by mohla snížit také instalace dopravní značky „Pozor los!“ na vybraných komunikacích, jejíž zavedení navrhla ochranářská společnost Česká krajina v roce 2015. K ochraně losů by bylo zapotřebí zařadit losa mezi chráněné druhy v sousedním Rakousku, aby nedocházelo k trvalému odstřelu migrujících zvířat.
