Se sčítáním posledních losů pomáhají českým vědcům sýkorky
Los evropský patří v české přírodě k nejohroženějším živočichům. Jejich stavy se navíc v posledních letech dramaticky snižují kvůli pytláctví a následkům dopravních nehod na silnicích i železnici.
Se sčítáním posledních losů v české přírodě pomáhají vědcům i netradiční metody. Do tohoto důležitého úkolu zapojili sýkorky. „Využíváme jejich schopnost sbírat v širokém okolí chlupy různých zvířat, kterými si vystýlají hnízdo. Proto jsme v Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko vyvěsili padesát ptačích budek, které sýkorky úspěšně osídlily,“ vysvětluje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd České republiky.
Z tisíců chlupů posbíraných sýkorkami ke stavbě hnízd pak vědci vybrali několik, které by mohly patřit losům. Shromážděný materiál nyní čeká na genetickou analýzu, která potvrdí, zda jde skutečně o srst losů a zároveň pomůže určit, z kolika jedinců vzorky pochází, jaké je jejich pohlaví a jak jsou vzájemné příbuzní.
„Odhaduje se, že v České republice přežívá méně než dvacet posledních losů. Sčítání založené na genetické analýze srsti by nám mělo přinést přesnější údaje. Losi totiž dokáží migrovat na velké vzdálenosti, proto i pozorování na místech vzdálených desítky či stovky kilometrů mohou patřit témuž migrujícímu jedinci,“ upozorňuje Dalibor Dostál, ředitel společnosti Česká krajina. Ta spolupracuje na záchranném programu losa evropského s vědci z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Biologického centra Akademie věd České republiky, Mendelovy univerzity v Brně, Ústavu biologie obratlovců Akademie věd České republiky a dalších institucí.
Data získaná ze srsti shromážděné sýkorkami doplní předchozí genetické analýzy materiálu, který v terénu nasbírali výzkumníci. „Mikrosatelitní analýzy byly provedeny na základě získané srsti nebo vzorků z uhynulých jedinců. Dosavadní výsledky ukazují, že v oblasti Lipna v roce 2011 přežívalo posledních čtrnáct losů. Navíc zvířata jsou si vzájemně velmi blízce příbuzná,“ konstatuje Martin Ernst z Mendelovy univerzity.
Blízká příbuznost je pro populaci dlouhodobě riziková. Protože výstavba dálnice v jižním Polsku kolem roku 2000 přerušila dřívější migrační trasu losů do České republiky a noví jedinci k nám již nepřicházejí, mohlo by vést vzájemné křížení malé a izolované populace v České republice k její postupné degeneraci a zániku.
Los je největším jelenovitým druhem nejen u nás, ale i v celé Evropě a Asii. Dospělý samec váží až 450 kilogramů, délka jeho těla může dosáhnout až tří metrů a výška až 235 centimetrů. V současné době přežívají jejich populace v jižních Čechách na Třeboňsku a v okolí Lipenské nádrže.
V minulosti byli losi na území dnešní České republiky člověkem vyhubeni, zřejmě mezi 12. a 15. stoletím. Někteří autoři uvádějí jako rok ulovení posledního losa u nás letopočet 1570. Ve druhé polovině 20. století se však losi začali do české krajiny vracet. V roce 1957 byl zaznamenán první migrující los v okolí Ústí nad Labem.
Do 80. let minulého století se k nám losi šířili ve třech migračních vlnách z Polska a v roce 1980 se jejich počty u nás odhadovaly na 30 až 50 kusů. Od 90. let však začalo losů opět ubývat. Například populace na Jindřichohradecku se zmenšila o polovinu až dvě třetiny, Tři mikropopulace zanikly zcela a v okolí Lipna a na Třeboňsku dnes přežívají poslední jedinci. Ti se pohybují na velkém prostoru mezi jižními Čechami a Dunajem v Bavorsku a Rakousku.
Se záchranou těchto ohrožených zvířat by v budoucnu mohla pomoci i dopravní značka „Pozor los!“ jejíž zavedení letos v létě navrhla ochranářská společnost Česká krajina. Ke snížení úmrtnosti losů při nehodách by pomohla také výstavba přechodů pro zvěř na místech, kde hlavní migrační trasy losů křižují frekventované silnice a železnice.
Foto: Wikimedia / Andreas Trepte
