Tarpan nebyl divoký kůň. Jen zdivočelý kůň domácí, ukazují zahraniční výzkumy
Desítky let se tarpan objevoval v zoologické literatuře jako poslední divoký kůň Evropy. Moderní výzkumy však ukazují, že tarpan byl pouze zdivočelý kůň domácí, případně kříženec domácích a divokých koní. Na závěry zahraničních vědců v českém prostředí jako první upozornila studie Divoký kůň a pratur: klíčové druhy pro formování české krajiny, na jejímž vzniku se podíleli vědci z Biologického centra Akademie věd, Jihočeské univerzity, Univerzity Karlovy a Ústavu biologie obratlovců Akademie věd.
„Tarpan byl v literatuře tradičně popisován jako šedivě zbarvený kůň. Až genetické analýzy archaické DNA z tisíce let starých kostí publikované v roce 2009 ukázaly1, že sázka na šedé zbarvení byla omyl. Na vzorku několika desítek pleistocénních a holocénních divokých koní od Iberského poloostrova přes střední a východní Evropu až po Sibiř se totiž ukázalo, že původním zbarvením divokých koní byl hnědák. Tedy srst v odstínech hnědé, hříva, ocas a spodní části končetin černé,“ vysvětluje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd České republiky, který je spoluatorem české studie.
Hlavním zdrojem popisu tarpana se stalo pozorování botanika a cestovatele Samuela Gottlieba Gmelina, který sledoval stádo koní v roce 1769 u Voroněže. Zbarvení zvířat bylo podle něj myšovité, ale ve stádě se vyskytovala také zvířata bílá a šedá, přičemž šedou považoval za typickou pro divoké koně. Již sám Gmelin však ve svém popisu upozorňoval na silný vliv domácích koní.
Někteří kriticky smýšlející vědci následně závěry Gmelina a jiných autorů o původnosti šedého zbarvení zpochybňovali. Například Colonel H. Smith v roce 1841 vyslovil myšlenku, že již od starověku cestovatelé zmiňující koně s šedivým zbarvením a vzpřímenou hřívou popisují ve skutečnosti zdivočelé domácí osly. „Tyto kritické pohledy ale zůstaly na mnoho desetiletí v menšině a informace o šedivě zbarvených tarpanech především od 30. let 20. století převažovaly ve většině literatury,“ upozorňuje Dalibor Dostál, ředitel ochranářské společnosti Česká krajina a spoluautor studie.
Až moderní analýzy archaické DNA definitivně ukázaly, že šlo o omyl. Příslovečný hřebík do rakve zasadila tarpanovi srovnávací morfologická analýza jediných dvou zachovaných lebek ruských tarpanů a 83 vzorků různých plemen koní. Ukázalo se, že v jednom případě jde evidentně o lebku koně domácího, ve druhém přinejlepším o křížence s koněm domácím, což autoři uzavřeli konstatováním, že tarpan nesplňuje kritéria pro klasifikaci jako samostatný druh2.
Název tarpan je přitom jako označení pro divoké koně v Evropě relativně nový a nepůvodní. Po tisíce let byl na starém kontinentu pro ušlechtilé, nedomestikované lichokopytníky používáno prosté a jednoznačné označení divoký kůň. Až od poloviny 19. století se začíná objevovat pojem tarpan. Toto označení používali asijští kupci, kteří přes oblasti Střední Asie obchodovali s Ukrajinou.
Původně tímto termínem označovali lehké divoké, či spíše zdivočelé koně z oblasti Střední Asie. V dobové literatuře bývá tarpan rovněž uváděn jako předek rychlých arabských koní a popisován v protikladu k menším a robustnějším koním evropským. Až později se začal termín tarpan používat také pro poslední divoké koně přežívající v Evropě.
Pochybnosti o tom, že tarpan je skutečný divoký kůň, se v literatuře objevovaly po celá desetiletí. Na to, že šlo spíše o zdivočelé koně domácí či křížence domácích koní upozorňovala řada autorů3. Někteří z nich označují tarpana od počátku za mýtus, který jako biologický druh nikdy neexistoval, a tvrdili, že šlo zdivočelé křížence pravděpodobně mongolských a arabských koní4. Již v roce 1888 označil profesor Carl Vogt tarpana jako „zdegenerovaného koně z Asie“.
Na základě zjištění moderních výzkumů se tedy vědci začínají vracet k původnímu pojmenování divoký kůň. „Popis divokého předka domácích koní, tedy druhu Equus ferus, je formálně neplatný, takže do budoucna bude nutné zásadní objevy posledních let zohlednit a znovu popsat divokého koně E. ferus jako biologický druh na základě evropského či eurasijského divokého koně neovlivněného domestikací,“ uzavírá Miloslav Jirků.
Mýtus o tarpanovi dal navíc vzniknout dvěma plemenům koní. Šedivě zbarvený polský konik a německý Heckův kůň měli být rekonstrukcí přesné podoby původních divokých koní Evropy. V současné době jsou tak živou upomínkou na omyl některých vědců, který v literatuře zakořenil na dlouhá desetiletí.
Odkazy na literaturu:
1. Ludwig A. a kol.: Coat color variation at the beginning of horse domestication. Science 324: 485–485. 2009.
2. Spasskaja a Pavlinov: Comparative craniometry of “Shatilov’s tarpan” (Equus gmelini Antonius, 1912) a problem of species status. Sb. Tr. Zoomuzeja. t. 49 („Zoologičeskije isledovanija“). 428–448 pp., 2008
3. Mohr E. 1971: The Asiatic Wild Horse. 2nd edition. J.A. Allen and Co., London, 124 pp.
Nobis G. 1971: Vom Wildpferd zum Hauspferd. Koin: Bohlau Verlag, 96 pp.
Zeuner F. E. 1963: A History of domesticated animals. London: Hutchinson, 560 pp.
4. Speed J. G., Speed M. G. 1977: The Exmoor pony: Its origins and chararacterictics. Countrywide Livestock Ltd. Devon
