Přírodní rezervace Milovice
Poprvé na světě mají návštěvníci možnost vidět tři klíčové druhy velkých kopytníků v jedné lokalitě. Bývalý vojenský výcvikový prostor Milovice, který se nachází mezi městy Milovice a Benátky nad Jizerou, se stal novým domovem pro stáda zubrů, divokých koní a praturů. Podobný pohled se přitom lidem nenaskytl po celá staletí, a možná i několik tisíc let. V Přírodní rezervaci Milovice se tak čas vrátil zpět do doby pravěkých lovců a prvních zemědělců.
Jak pomáhají velcí kopytníci
Velcí kopytníci byli od pradávna nedílnou součástí evropské přírody. Ty divoké lidé postupně vyhubili a nahradili je kopytníky domácími, kteří na několik tisíciletí přebrali jejich funkci v krajině. Ve 20. století však byl dobytek přemístěn na farmy a intenzivní pastviny a z krajiny prakticky zmizel. Z evropské přírody se tak vytratili takzvaní ekosystémoví inženýři, kteří odedávna zásadním způsobem ovlivňovali její tvář a svou činností vytvářeli prostor k životu spoustě jiných organizmů. Klíčové byly tři druhy – zubr evropský, pratur a divoký kůň. Přítomnost velkých kopytníků byla po tisíce let zdrojem spousty drobných narušení, jež udržovala jemnou krajinnou mozaiku. Díky nim byla příroda ve stavu neustálé změny, kde si každý organizmus našel své místo. Právě to krajina potřebuje, aby si zachovala pestrost, a právě toho se jí dnes nedostává, protože se hospodaří buď příliš intenzivně a na velkých lánech, nebo naopak vůbec. Bez velkých kopytníků dochází k zarůstání stepí a otevřené krajiny konkurenčně silnými rostlinami, zejména třtinou křovištní, a dřevinami, včetně invazivních druhů. Velcí kopytníci se vrátili do bývalého vojenského výcvikového prostoru Milovice na dvou pastvinách. Projekt byl podpořen dotací z Evropské unie v rámci Operačního programu Životní prostředí, je výsledkem realizace první a druhé etapy programu Obnova stanovišť a zavedení pastvy velkých spásačů.
Původně vedlejším, ale o to důležitějším efektem projektu se stala adaptace krajiny na změnu klimatu a zadržování vody v krajině. Pastva velkých kopytníků pomáhá obnovovat půdu a vracet do ní organickou hmotu. Tím pomáhá vázat v půdě uhlík a zároveň zadržovat v krajině vodu při přívalových deštích. To se projevilo v době pěti extrémně suchých let, které začala panovat současně se zahájením projektu.
Projekt pomáhá upozorňovat na zatím opomíjenou, ale klíčovou součást adaptace krajiny na změny klimatu, a to je půda. Podle vědců stačí zlepšit stav půdy o pouhá 4 promile, aby se podařilo vyřešit veškeré dopady změn klimatu. Uzdravení půdy je tak nejúčinnějším lékem pro svět sužovaný klimatickými změnami.
Co v rezervaci chráníme
Přírodní rezervace Milovice je součástí Evropsky významné lokality Milovice-Mladá. Nejcennější jsou zde zachovalé otevřené stepi, obývané řadou vzácných rostlin a živočichů. Výjimečná je zejména rozmanitost bezobratlých živočichů. Ve vysychajících tůních a kalužích tu najdeme například trilobitům podobné korýše listonoha letního a žábronožku letní. Přežívá tu řada vzácných a ohrožených brouků z řad chroustků, střevlíků, drabčíků, nosatců či chrobáků. Právě pro chrobáky je klíčová přítomnost velkých býložravců, respektive jejich trusu. Ale vyskytuje se zde i chrobák ozbrojený, zvláštní brouk s nápadným nosorožčím rohem na hlavě, který žije v podzemních houbách, například lanýžích. Pestrá je i fauna motýlů. Význam lokality pro zachování přírodní rozmanitosti naší země nejlépe ilustruje skutečnost, že někteří bezobratlí už se u nás nikde jinde nevyskytují. Nekorunovaným králem zdejších motýlů je modrásek hořcový Rebelův, jehož jedinou živnou rostlinou je silně ohrožený hořec křížatý.
Z obratlovců se v okolí vyskytují ropucha obecná a ropucha zelená, skokan štíhlý, čolek velký a čolek obecný, ještěrka obecná, ještěrka živorodá, užovka obojková, užovka hladká, strnad luční a strnad zahradní, pěnice vlašská, bramborníček černohlavý a bramborníček hnědý, krutihlav obecný, chřástal polní, kalous pustovka, křepelka polní, koroptev polní, moták pilich, včelojed lesní a ťuhýk obecný, minimálně deset druhů netopýrů a mnoho dalších. Výše uvedené druhy jsou vesměs ohrožené, řada z nich kriticky. Celkem pravidelně se zde objevuje a občas i hnízdí i exoticky vyhlížející dudek chocholatý.
Jak se proměňuje step
Prvními obyvateli milovické stepi se mezi velkými kopytníky stali divocí koně, jejichž stádo bylo vysazeno na čtyřicetihektarovou pastvinu u Milovic v lednu roku 2015. Již během několika měsíců dokázali proměnit step způsobem, který neočekávali ani největší optimisté. Nejenže si poradili s agresivní a neúživnou travinou třtinou křovištní, ale navíc se díky nim začaly ohrožené rostliny vracet i do míst, odkud je husté porosty travin dávno vytlačily. Pastvinu tak zaplavily stovky trsů vzácného hořce křížatého.
Pastvina se rovněž stala jednou velkou lékárnou. Objevilo se na ní velké množství léčivek: například česnek planý, česnek ořešec, užanka lékařská, šalvěj luční, čičorka pestrá, řepík lékařský, hadinec nebo třezalka. Pro další rostliny divocí koně vytvořili ideální podmínky a léčivky se zde objeví v příštích letech. Především na vrcholcích tisíců lučních mravenišť, která byla dosud utopená ve vysoké trávě, vznikla díky opasením koňmi sušší a prosluněnější stanoviště ideální pro mateřídoušku. Jakmile jsou mraveniště vysvobozena z vysoké trávy a vystavena slunci, mravenci na ně začnou snášet semínka různých aromatických bylin, která pak využívají jako zdroj nektaru. Vznikají tak mravenčí zahrádky, které jsou úplně odlišné od vegetace v okolí. Aby mraveniště nezastínily stromy, luční mravenci v jejich okolí sbírají semena dřevin a odnášejí je co nejdále od nich.
Zubr
Zubr evropský je impozantním zvířetem, které je klíčovým druhem nejenom pro přirozené ekosystémy Evropy, ale je rovněž symbolem mezinárodní ochrany přírody na starém kontinentu. Zubr je největším volně žijícím suchozemským obratlovcem Evropy. Samci dosahují hmotnosti 530 až 920 kilogramů, samice téměř o polovinu méně, 320 až 540 kilogramů. Zubři se vyskytovali v Evropě od území dnešní severovýchodní Francie, přes střední a východní Evropu až po severní Kavkaz. Dokázali se přizpůsobit velmi široké škále prostředí. Od lesostepí, ale i polopouští v okolí Kaspického moře, až po listnaté a jehličnaté lesy. Ve volné přírodě byl zubr člověkem vyhuben. Poslední dvě populace zubrů se zachovaly v polské Bělověži a na Kavkaze. V Bělověži byl poslední zubr zastřelen 9. února 1919. Na Kavkaze pak byl poslední zubr uloven roku 1927.
Díky chovu v zajetí se však podařilo zubry zachránit a od 50. let 20. století opět vracet do volné přírody. Zvířata v milovické rezervaci pocházejí z několika polských rezervací. Místní zubři patří k vzácnější a hodnotnější takzvané nížinné neboli bělověžské linii. Jejími zakladateli bylo pouhých sedm zvířat. V současnosti žije na světě zhruba 5500 zubrů, pro bezpečnou budoucnost tohoto druhu je třeba, aby jejich stavy dosáhly nejméně deseti tisíc jedinců. V České republice patří zubr, stejně jako divoký kůň a pratur, mezi původní živočišné druhy. Jedny z posledních archeologických nálezů dokládají přítomnost zubrů na našem území v Libici nad Cidlinou na Nymbursku v 10. století a v Olomouci ve 14. století. Ve středověku se objevovaly pokusy o vracení zubrů do českých lesů. Například Ferdinand Tyrolský se v 16. století pokoušel vrátit zubry nejdříve do brandýských lesů, později na Křivoklátsko.
Divocí koně
Stádo divokých koní pochází z anglického Exmooru. První písemná zmínka o nich je z roku 1086 z takzvané Knihy posledního soudu. V Anglii byli po staletí nazýváni prostě „divocí koně“, od 19. století je tento kůň znám také jako exmoorský nebo keltský pony. Vzhledem, velikostí i zbarvením odpovídá původním divokým koním Evropy, kteří postupně vymizeli po nástupu zemědělství. Divocí koně žijí v Exmooru celoročně volně a bez lidské péče v hornaté krajině na pomezí hrabství Devon a Somerset v jihozápadní Anglii. I jinde na Britských ostrovech udržují louky a pastviny spásáním hrubé vegetace. Jako národní dědictví jsou chráněni v Národním parku Exmoor. V Milovicích je vůbec první stádo těchto koní v České republice i celé střední a východní Evropě. Koně z Exmooru jsou ohrožení, jsou totiž vzácnější než panda velká – je jich méně než 1500. Všichni koně ze zdejšího stáda jsou zapsáni v plemenné knize, mají jména, mezinárodní pas a je znám jejich rodokmen.
Divocí koně mají výrazně odlišnou zimní a letní srst, krátkou hlavu, malé uši, dlouhý ocas, takzvané žabí oči a extrémně silná kompaktní kopyta. Jejich zbarvení je stejné, jako zachytili pravěcí lovci před několika tisíci lety na stěnách jeskyní. Typický divoký kůň je tedy hnědák, zvíře s hnědou srstí a černými žíněmi na hřívě a ocasu a s černě zbarvenou spodní partií končetin. Moderní genetické analýzy před několika lety zjistily, že takto zbarvení byli všichni divocí koně od Iberského poloostrova, přes západní a střední Evropu až po východoevropské stepi a Asii. Až po nástupu lesů po skončení poslední doby ledové se začali objevovat také černě zbarvení koně. To vědci vysvětlují změnou prostředí a šířením lesů, v nichž tmavší zbarvení poskytovalo koním lepší ochranu před šelmami.
Na letní srsti mohou mít divocí koně slabě zřetelné grošování, které je mírně světlejší než okolí. Také náznak grošování zjistily vědecké výzkumy již u divokých koní v pravěku. Mezi znaky divokých koní z Exmooru patří i výrazně světlé zbarvené okolí nozder a bezprostředního okolí očí. Světlejší, takzvané moučné zbarvení se u některých koní objevuje také na břiše, ale podobně jako u koní Převalského není typické pro všechny koně.
Pratur
Poslední původní pratur uhynul v roce 1627 v Polsku. Zvířata, která se vyskytují v Milovicích, jsou výsledkem takzvaného zpětného šlechtění. Plemeno Tauros je šlechtěno tak, aby vzhledem a chováním odpovídalo vyhubenému praturovi. Od roku 2008 nizozemská nadace Taurus Foundation pracuje na zpětném šlechtění praturů ve spolupráci s vědci z Wageningenské univerzity. Používá několik primitivních evropských plemen, která jsou praturovi geneticky a vzhledově nejblíže. Pro pratury jsou typické mohutné slonovinově světlé rohy s černými špičkami. Jejich letní srst je hladká a krátká, na zimu zhoustne a znatelně se prodlouží. Býci mají černé zbarvení se světlým, někdy žlutavým úhořím pruhem podél páteře, světlejší čupřinou delších chlupů mezi rohy a bílým okolím tlamy a nozder. Samice byly hnědočervené, podobně jako telata.
Pratur se kdysi vyskytoval na většině území Evropy, s výjimkou Irska a severní Skandinávie, v severní Africe a Asii, tedy od Atlantiku po Pacifik. Na území současné České republiky byl pratur velmi hojně rozšířen a v českých zemích byl vyhuben až ve vrcholném středověku, patrně ve 12. až 13. století. Zejména u nálezů z období neolitu ho archeologové v rámci lidských sídlišť nacházejí často jako dominantní druh srovnatelný četností svého výskytu s jelenem. Výrazně byl zastoupen i v eneolitických lokalitách, což dokládají například nálezy z období řivnáčské kultury z lokality Denemark v Kutné Hoře. K nejzajímavějším nálezům na našem území patří lebka samice pratura z údolí Šárky v Praze se zachovalými mohutnými rohy, které jsou přes 70 centimetrů dlouhé. Rohy praturů sloužily jako ozdoba přileb starých Germánů, i když spíše než pro válečníky byly takto využívány k rituálním účelům. Ve středověku byly rohy používány jako poháry při hostinách. Stádo v Milovicích je první ve střední a východní Evropě.
Kdo rezervaci podpořil
Projekt byl podpořen dotací z Evropské unie v rámci Operačního programu životního prostředí jako součást první a druhé etapy projektu Obnova stanovišť a zavedení pastvy velkých spásačů. Projekt rovněž podpořil Středočeský kraj, společnosti Ekospol, Net4Gas, Pivovar Zubr, Nadační fond rodiny Orlických, JK Jewels, Státní fond životního prostředí, Město Milovice, Město Benátky nad Jizerou, American International school ve Vídni, milovická Mateřská škola Kostička i veřejnost. V rámci svého dobrovolnického programu projekt podpořili i studenti z Townshend International School v Hluboké nad Vltavou.
Rezervace vznikla díky spolupráci s odborníky z Biologického centra Akademie věd České republiky, Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, Univerzity Karlovy v Praze, Ústavu biologie obratlovců Akademie věd České republiky, Výzkumného ústavu živočišné výroby, České zemědělské univerzity v Praze, Masarykovy univerzity v Brně a dalších odborných institucí.
