Divoký kůň (Equus ferus)

Divoký kůň patří mezi původní živočišné druhy Evropy, stáda divokých koní měla významný vliv na formování krajiny na celém kontinentu.

Původ divokých koní

ceska-krajina-divoci-kone-divoky-kun-lesVývoj koňovitých (Equoidea) probíhá přibližně posledních 60 milionů let. Koňovití jsou lichokopytníci příbuzní současným tapírům a nosorožcům, které spojuje spočívání váhy na středním prstu. Pro koňovité je typický jeden prst, původní střední prst pětiprsté končetiny, nesoucí velice široké a kompaktní kopyto. K redukci prstů došlo v souvislosti se změnou globálního klimatu a rozšiřováním sušších travnatých biotopů typu savan a stepí namísto vlhkých pralesů.

Geologicky nejstarší nálezy koní náležely rodu Hyracotherium ze spodního eocénu (55 až 37 milionů  let), který je známý rovněž pod synonymním rodovým jménem Eohippus neboli „kůň úsvitu dějin“. Tato zvířata zhruba velikosti lišky o hmotnosti přibližně pěti kilogramů obývala pralesy celé Evropy a Severní Ameriky, pravděpodobně žila také v Asii. Na předních končetinách měl čtyři prsty, na zadních končetinách tři. Na tvrdém povrchu se dotýkal země jen středním prstem, v měkkém terénu mu usnadňovaly chůzi všechny prsty.

Evoluční linie koní, která dala později vzniknout současným koním, zebrám a oslům, vznikla před 4 až 4,5 milionu let v Severní Americe. Zástupci této skupiny přibližně před 750 tisíci let přešli do Asie a Evropy, na severoamerickém kontinentu pak zhruba před deseti tisíci lety vyhynuli.

Ve svrchním pleistocénu divocí koně osidlovali severní polovinu Eurasie, sever Afriky a velkou část Severní Ameriky. Růst teplot přinesl koncem pleistocénu konec doby ledové a sním výrazné změny životního prostředí, ústup stepí a jejich nahrazení lesem. V některých oblastech, především v poříčních nížinách, sice mohla stáda velkých kopytníků do jisté míry udržovat otevřenou parkovitou krajinu, celkově však byla změna krajiny výrazná a vedla zhruba před 13 až 10 tisíci let k poklesu početních stavů velkých savců vázaných na mamutí step. Zároveň ustoupili na sever nebo na východ a došlo k rozdrobení původně souvislého areálu.

To, že divocí koně i v tomto kritickém období v Evropě přežili  dokládá množství kosterních zbytků z 207 raně až středněholocénních evropských lokalit z období let 9600 až 3750 př. n. l. Přežití koní lze vysvětlit dvěma způsoby. Část populací se buďto postupně přizpůsobila k životu v lesnatých oblastech nebo se v jinak lesnaté střední Evropě zachovaly větší plochy otevřeného prostředí. Případně mohlo dojít ke kombinaci obou faktorů.

Vyhubení divokých koní

ceska-krajina-divoci-kone-divoky-kun-hribe-foto-michal-koppingNa základě řady archeologických a genetických důkazů je domestikace koně shodně různými autory datována do období kolem 3500 př. n. l. v oblasti Kaspického moře, s nejstaršími prokazatelnými archeologickými známkami domestikace v severním Kazachstánu. První domestikovaní koně byli celkovým vzhledem a velikostí od divokých populací neodlišitelní, což v archeologických nálezech nadále znemožňuje jejich spolehlivé odlišení od koní divokých.

Domácí koně se brzy stali velmi významným zvířetem pro válečnictví i statut svého majitele, což vedlo k silnému pronásledování jejich divokých předků. Především proto, že divocí hřebci v říji odváděli klisny domácích stád a připravovali tak jejich vlastníky o cenný majetek.

Postup vytlačování divokých koní ukazuje velmi dobře genetická analýza zbarvení koní. Ta prokázala, že již zhruba tisíc let před naším letopočtem tvořily barevné variace koní, které vznikly prokazatelně v rámci šlechtění domácích plemen člověkem, dvě třetiny zbarvení v celkové populaci koní. Proces vyhubení divokých koní tak postupoval výrazně rychleji, než se donedávna soudilo. Řada historických pozorování koní, která byla donedávna pokládána za pozorování divokých koní, tak již odkazovala jen na pozorování zdivočelých koní domácích, případně kříženců divokých a domácích koní. Týká se to všech záznamů o koních bíle či šedivě zbarvených, což jsou podle genetických analýz barvy vzniklé u koní až v průběhu domestikace. Například tarpan tak byl jednoznačně zdivočelý domácí kůň nebo kříženec, což dokládá nejen jeho šedivé zbarvení, ale také provedená analýza zachovaných lebek tarpanů. Zprávy o posledních tarpanech z ruských a ukrajinských stepí se tedy již netýkaly divokých koní, ale domácích koní zdivočelých.

Divoce žijící koně však v Evropě přežili do současnosti. Nikoliv na kontinentu, ale na britských ostrovech v drsné oblasti Exmooru. Tam je o nich první písemná zmínka z roku 1086, kdy jsou jejich stáda zmiňována v takzvané Knize posledního soudu. V Královské oboře byli uváděni na seznamech zvěře. Nejmodernější genetické analýzy prokázaly, že koně z Exmooru odpovídají svoji velikostí, stavbou těla a zbarvením původním divokým koním z oblasti střední a západní Evropy. Nedávno bylo navíc u exmoorských koní identifikováno několik unikátních genetických znaků, které jako jediní sdílejí s původními divokými koňmi z Evropy. Na rozdíl od jiných plemen, jako je hucul, dülmenský pony a další, nebyli v minulosti intenzivně kříženi s jinými plemeny.

Divocí koně na území České republiky

ceska-krajina-divoci-kone-divoky-kun-detail-hlava-foto-gita-matlaskovaArcheologické holocénní doklady divokých koní z území České republiky pocházejí vesměs z období neolitu. Nálezy divokého koně Equus ferus byly popsány ze tří lokalit. První jsou Bylany u Kutné Hory, druhou je lokalita Černý Vůl na Praze-západ a třetí Těšetice-Kyjovice na Znojemsku.

Jedno z nejstarších vyobrazení koně na území ČR pochází z jeskyně Pekárna v Mokré na Brněnsku z období zhruba 11 000 př. n. l., kde se zachovala pravěká rytina pasoucího se koně a hlavy koně, proti níž směřuje šíp.

Historické prameny z území České republiky jsou podobně skromné jako z dalších částí Evropy. Jedna z mála zmínek uvádí dopis Maximiliána II. (1564–1576), který žádal vévodu parmského o několik párů divokých koní pro zvěřinec v královské zahradě, který za své vlády značně rozšířil. Koně jsou zmiňováni ve výčtu divokých zvířat také za císaře Rudolfa II. (1579–1611), který je choval v Ovenci (dnešní Stromovce) spolu se zubry, jeleny, divočáky a dalšími zvířaty.

Na přítomnost koní na území dnešní České republiky odkazuje i řada místních názvů, přičemž samozřejmě nelze rozlišit, zda pojmenování pochází od divokých či domácích koní. Na Prostějovsku se nachází obec Konice, na Třebíčsku Koněšín, v okrese Praha-východ obce Konojedy a Konětopy, na Uherskohradišťsku se nacházejí Nedakonice, v okrese Brno-venkov Řikonín a na jihu Čech Strakonice.

Stavba těla divokých koní
Divocí koně jsou typičtí řadou znaků: ocas s dlouhými žíněmi, hustá hříva, relativní robustnost, oblý zadek, kaštánky na zadních i předních končetinách, široká, kulatá kopyta, slabý hřbetní pruh a tmavé holeně, někdy se stopami pruhování na zápěstích a kotnících. Mají relativně malou lebku, s dlouhou diastemou a specifickým tvarem patra, týlního hřebene a nosních kostí.

Co se týká kostry, mají koně dlouhou lopatku, silné záprstí a články prstů a krátké záprstí na předních končetinách ve srovnání s nártem. Pánev je oproti ostatním podrodům široká a roztažená. Výška pánevního vchodu je silně podmíněna sexuálním dimorfismem.

Stavba těla koní a především jejich končetin je silně přizpůsobena potřebě rychlého běhu na velké vzdálenosti. Kromě toho jsou adaptovány k pasivnímu stání. Koním umožňují „uzamknout“ jejich končetiny na dlouhou dobu v napřímené poloze bez zapojení vědomě ovládaných svalů, a výrazně tak šetřit energii.

Ačkoliv mají velké zorné pole díky eliptickému tvaru zornice, vidí poměrně slušně na blízko i na dálku, ostrost jejich vidění je dost omezená a největší význam ze smyslů má čich. I za tmy jsou značně aktivní díky dobré schopnosti nočního vidění

Zbarvení divokých koní

OLYMPUS DIGITAL CAMERAZbarvení divokých koní bylo dlouho předmětem sporu. Historické prameny uváděly v evropských lokalitách zbarvení hnědé, myšovité, šedé i bílé. Rozmanitost však byla dána častým zaměňováním zdivočelých domácích koní s divokými. V období mezi světovými válkami se zoologové, kteří se pokusili zpětně vyšlechtit koně vzhledově odpovídající tarpanovi, přiklonili k myšovitému zbarvení, které interpretovali jako šedé. Touto cestou šli jak bratři Heckové v Německu, kteří vyšlechtili takzvaného Heckova koně, tak Tadeusz Vetulani v Polsku, který založil chov takzvaného polského konika.

Moderní analýzy DNA však prokázaly, že sázka na šedé koně byla omyl a tarpan byl jen zdivočelý domácí kůň nebo kříženec domácích a divokých koní. Analýza provedená na desítkách archeologických nálezů divokých koní od Iberského poloostrova přes střední a východní Evropu až po Sibiř, jednoznačně ukázala, že původním zbarvením divokých koní byl hnědák, tedy zvířata s hnědě zbarvenou srstí a černě zbarvenou hřívou, žíněmi ocasu a holeněmi.

Ještě 14 tisíc let př. n. l. byla tato barva typická pro všechny analyzované divoké koně. Takto zbarvené koně zachytili také pravěcí lovci na mnoha jeskynních malbách. Zhruba 6 tisíci let př. n. l. se začali objevovat koně s černým (resp. velmi tmavě hnědým) zbarvením, což je někdy označováno za pravděpodobný důsledek většího pokrytí kontinentu lesy. Všechna ostatní zbarvení koní, ať už bílé, šedivé, strakaté a podobně, se objevují až později jako důsledek domestikace koní.

Pro divoké koně je také typický úhoří pruh, který se táhne na zádech od hřívy k ocasu. Kromě úhořího pruhu se u koní objevují pruhy rovněž na dalších částech těla. Především na plecích a na nohou. Součástí zbarvení divokých koní mohou být i takzvané „leopardí skvrny“. Ty byly zachyceny na některých jeskynních malbách z období paleolitu, například ve francouzské jeskyni Peche-Merle. Leopardí skvrny se vzhledem k tehdy zjištěným kombinacím alel objevovaly spíše jako tmavší skvrny na hnědě zbarvených zvířatech. U domácích koní daly leopardí skvrny vzniknout známému grošování.

Biologie a etologie divokých koní

Koně jsou i v otevřeném terénu odolní vůči velmi různorodému počasí. Za větrného počasí vytváří koně „větrolamy“ tím, že se postaví zády proti větru a skloní hlavu. Před prudkým sluncem se chrání vyhledáváním stínu stromů, břehů řek nebo roklin.

Koně z Exmooru obecně nereagují na déšť ani chlad a úkryt v keřích, pod břehy a jinde vyhledávají v podstatě jen při kombinaci deště, nízkých teplot a silného větru. Je pro ně typická reakce na chladné větrné počasí – aniž by přerušovali pastvu, natáčí se s pevně přitisknutým ocasem zády proti větru. Dlouhodobě preferují krajinu s rozptýlenými keři a stromy.

Oblast Exmooru je geomorfologicky členitá, kopcovitá s množstvím strží, vodních toků, rašelinišť a vysokých útesů podél mořského pobřeží. Pro koně to nepředstavuje problém, ovšem v náročných terénech, jako jsou prudké svahy či  bažiny, či ve vyšší přízemní zapojené vegetaci vřesovišť si udržují stálé vyšlapané stezky, které využívají i jiná zvířata jako srny nebo jeleni.

Jednotlivá stáda obývají rozsáhlá teritoria, která se mohou částečně překrývat s teritorii stád sousedních. Domovské okrsky divokých koní v Exmooru se podle úživnosti prostředí a velikosti stáda pohybují v rozmezí zhruba od 22 až po 312 hektarů.

Potrava divokých koní
Divocí koně dokážou přežít v lokalitách s velmi řídkou vegetací nízké kvality, tedy s vysokým obsahem vlákniny a nízkým obsahem proteinů. To jim umožnilo po tisíciletí prosperovat i v těch nejnáročnějších prostředích.

Pokud si mohou koně vybrat, dávají přednost čerstvé vegetaci před suchou stařinou. Koně se živí převážně trávami, ale běžně přijímají i dvouděložné byliny. U koní v Exmooru je popisována preference trav, která na spásaných plochách vede k proporčnímu nárůstu zastoupení dvouděložných bylin včetně orchidejí, čehož se využívá při pastevním managementu.

Zároveň je u nich známá tendence spásat suchou luční stařinu, včetně třtiny křovištní, kterou jiní býložravci odmítají, neboť ji nejsou schopni efektivně strávit. Divocí koně ochotně spásají i hrubou biomasu tvořenou rychle rostoucími, konkurenčně silnými bylinami a liánami, včetně pcháčů, hlodášů, ostružin a dokonce hasivky orličí a kopřivy, jejichž oddenky navíc v zimě vyhrabávají z půdy.

Důležitou složkou potravy koní je také listí, letorosty a kůra nejrůznějších dřevin včetně hlohu a jiných trnitých zástupců čeledi růžovitých. Během vegetační sezony se koně k okusování kůry dřevin uchylují výjimečně, v zimním období bývá příjem kůry a větviček častější. Kůra je navíc pro koně jedním z mála široce dostupných zdrojů v přírodě vzácného, a přitom velmi důležitého fosforu.

Struktura populace divokých koní

Divocí koně vytvářejí dva typy sociálních skupin. Jednak jsou to rodiny s vůdčím hřebcem, klisnami (většinou v počtu 1 až 6) a jejich hříbaty. Celková velikost takového stáda včetně mláďat se obvykle pohybuje v rozmezí 5 až 20 kusů.

Druhou sociální kategorií jsou mládenecké skupiny s odrostlejšími hříbaty i staršími hřebci. V případě koní z Exmooru odborníci považují za vhodný poměr jednoho hřebce na 15 klisen, přičemž hřebec může ve stádě fungovat i 10 let.

Soudržnost v rámci stáda je pro koně (stejně jako většinu jiných velkých spásačů) zcela nezbytnou a nepostradatelnou součástí života. Koně potřebují patřit do skupiny a udržovat v jejím rámci sociální vazby a v rámci stáda často navazují úzké vztahy, které mohou přetrvat po celý jejich život.

Rozmnožování divokých koní

Koně je možné považovat za dospělé a plně vyspělé mezi pátým a šestým rokem života. Samci i samice jsou však schopni rozmnožování ještě před dosažením tohoto věku. U koní z Exmooru  rodí přibližně padesát procent klisen ve třetím roce svého života. Nejproduktivnější jsou klisny mezi 10 až 14 rokem a plodnost většiny z nich pak končí do 30 let věku, takže jsou často plodné přes 20 let.

U koní z Exmooru jsou u většiny klisen běžná dvě hříbata ve dvou po sobě jdoucích letech, následovaná jednoletou pauzou. Při plodnosti trvající kolem 20 let a frekvenci dvou hříbat za tři roky tak lze u jedné klisny předpokládat přibližně 14 hříbat za život. Do značné míry závisí rychlost dospívání, délka plodnosti a frekvence porodů na kondici zvířat, kvalitě biotopu a řadě dalších faktorů.

Ačkoliv mohou mít harémy jednotlivých hřebců stálé složení, není u koní z Exmooru vzácností, že klisny navštěvují harémy sousedních hřebců, s nimiž se někdy i páří. Sexuální aktivita začíná v březnu, ale klisny hřebce často nejdříve odmítají. Klisny oplodněné v březnu totiž nosí plod až o měsíc déle než ty, které se páří v dubnu, což je pro klisny energeticky nevýhodné. Délka březosti je u koní z Exmooru něco přes 11 měsíců a klisny jsou opět schopné páření jeden měsíc po porodu. Většina hříbat (69 procent) se rodí v dubnu a v květnu, přičemž květnový termín je častější.

Divocí koně ve fotografii:

Česká krajina

Šultysova 170 • 284 01 Kutná Hora • Česká republika

Máte nějaké otázky? Napište nám: info@ceska-krajina.cz

Napište si o náš newsletter

Registrace je zdarma a můžete ji kdykoliv zrušit. Budeme Vám zasílat novinky a informace o aktualizaci našich stránek. Pro zrušení registrace stačí znovu vyplnit Vaší emailovou adresu.

© Copyright 2010 Česká krajina • Všechna práva vyhrazena.