Zubr evropský (Bison bonasus)

Zubr evropský je impozantním živočišným druhem, který hraje po tisíce let klíčovou roli v přírodě starého kontinentu. Záchrana tohoto druhu se stala symbolem mezinárodního úsilí o ochranu přírody v celé Evropě.

Základní charakteristika zubrů

ceska-krajina-zubri-zubr-ohrozeny-druh-paseka-foto-janusz-sochackiZubr je největším volně žijícím suchozemským obratlovcem Evropy. Samci dosahují hmotnosti 530 až 920 kilogramů, samice téměř o polovinu méně, 320 až 540 kilogramů. Tradičně jsou rozlišovány tři geografické poddruhy, z nichž dva již vyhynuly. Někdy bývají klasifikovány jako samostatné druhy. Prvním je zubr evropský (Bison bonasus bonasus), který jako jediný přežil do současnosti. Dalším je o něco menší horský poddruh zubr kavkazský (Bison bonasus caucasicus), kterého člověk vyhubil po první světové válce, a jemu příbuzný zubr karpatský (Bison bonasus hungarorum), který vyhynul již v historických dobách.

Zubra evropského se podařilo zachránit díky chovu v zajetí. Tento poddruh však v sobě nese geny dvou původních poddruhů. Zubr evropský bez příměsi kavkazské krve, takzvaná nížinná či bělověžská linie, se v současnosti vyskytuje v severovýchodním Polsku, Bělorusku a Litvě. Geny kavkazských zubrů pak přežívají v takzvané nížinně-kavkazské linii rozšířené podél Karpatského oblouku od trojmezí Polska, Slovenska a Ukrajiny po střední Rumunsko a v ruské části Kavkazu.

Zubr je předmětem mezinárodní ochrany. Druh je vedený v mezinárodní Červené knize IUCN chráněných a ohrožených druhů. V polské Bělověži je pak vedena Mezinárodní plemenná kniha zubrů, která eviduje všechna čistokrevná zvířata. Zubr je rovněž předmětem ochrany mezinárodních dohod a konvencí, jako je CITES nebo Bernská konvence ‒ Úmluva o ochraně evropských planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a přírodních stanovišť.

Díky vzniku vhodných lokalit a zlepšování veřejného povědomí o nutnosti ochrany zubrů vzniklo v předchozích letech v rámci Evropy několik volně žijících populací, například v Polsku, Bělorusku, Litvě, Rusku, Německu, Rumunsku, na Ukrajině a na Slovensku, ale i takzvaných polodivokých chovů ve Španělsku, Švédsku, České republice a dalších zemích.

Historie výskytu zubrů v Evropě

ceska-krajina-zubri-zubr-ohrozeny-druh-foto-michal-koppingEvoluční historie zubrů je velmi zajímavá. Analýzy DNA totiž odhalily jeho hybridní původ. Zubr je křížencem dvou vyhynulých turů, bizona stepního (Bison priscus), obyvatele chladné a suché mamutí stepi, a pratura, obyvatele lesů mírného pásu. Ačkoliv oba rodičovské druhy původně obývaly velmi odlišná prostředí, jejich areály se osudově prolnuly díky souběžnému ústupu a fragmentaci mamutích stepí a šíření lesa koncem poslední doby ledové. Zubr jako druh tak vznikl před pouhými 12 000 až 10 000 lety. Právě z této doby také pocházejí nejstarší známé pozůstatky zubra.

I když původně zubrům připisována rozsáhlejší oblast výskytu, podle nejnovějších výzkumů se tento druh původně nacházel od severovýchodní Francie, po střední a východní Evropu a severní Kavkaz. Zubr tak v posledních osmi tisíci letech pravděpodobně chyběl ve většině jižní a západní Evropy, stejně jako v jižním Švédsku a jeho areál zasahoval severněji a východněji, než se tradičně předpokládalo. Centrum areálu zubra prokazatelně spočívalo ve střední a východní Evropě.

Klimaticky byly určujícím faktorem rozšíření zubra průměrné zimní teploty, zatímco vliv srážek a jiných faktorů nebyl průkazný. Zubři dokázali obývat velmi široké spektrum prostředí, od stepí a lesostepí až po listnaté a jehličnaté lesy. Na východě tento druh zasahoval až po kaspické polopouště.

Vyhubení zubrů v přírodě
Historické zmenšování areálu výskytu zubra bylo způsobeno rozšiřováním civilizace. Proces vymírání zubrů v Evropě začal na západě, severu a jihu kontinentu. Jako první byli vyhubeni zubři ve Francii v 8. století, v Braniborsku byli zubři ještě v 16. století odchytáváni a chováni v oborách. Poslední dvě populace zubrů se zachovaly v polské Bělověži a na Kavkaze. V Bělověži byl podle úředních záznamů poslední zubr zastřelen 9. února 1919.  Na Kavkaze pak byl poslední zubr uloven roku 1927. Přežilo jen několik posledních kusů chovaných v zajetí, většinou v oborách a zoologických zahradách.

Záchrana zubrů
Mezinárodní úsilí o záchranu zubrů odstartovalo v roce 1923.  Přes snahu zapojit do registrovaného chovu co nejvíce zvířat přebývajících v zajetí, se podařilo shromáždit pouze dvanáct čistokrevných zvířat schopných rozmnožování. Ta dala vzniknout takzvané nížinně-kavkazské linii. Jedním ze samců byl totiž poslední přežívající býk kavkazského poddruhu. Vzácnější, nížinnou či bělověžskou linii, vytvořilo dokonce pouhých sedm zvířat bez příměsi kavkazské krve.

V roce 1932 vyšel první registr chovných zvířat, který vytvořil základ pro Plemennou knihu zubrů. V ní jsou evidováni všichni čistokrevní jedinci s vyznačením pořadového čísla, pohlaví, chovatelské stanice, jména zvířete, data narození, otce, matky a údaje o majiteli. S pomocí těchto údajů je u jakéhokoliv zubra možno sestavit celou jeho genealogii a přehled potomků.

Populace zubrů se postupně zvětšovala. V roce 1953 již bylo spočítáno 184 kusů, v roce 1959 pak 361 kusů, roku 1965 již 795 kusů, v roce 1970 pak 1064 kusů a v roce 1975 již 1664 kusů. V roce 1986 dosáhly početní stavy zubrů zhruba 2500 kusů. V současné době (Plemenná kniha zubra evropského pro rok 2014) se na světě vyskytuje zhruba 5500 zubrů, z toho více než 3500 ve volně žijících populacích.

Zubři v České republice

SONY DSCZubrům žijícím na území současné České republiky se nevyhnul stejný osud jako ve většině zemí Evropy, byli zde vyhubeni. Na jejich někdejší přítomnost však i nyní odkazují například místopisné názvy obcí. V České republice se nacházejí tři obce s názvem Zubří – v okresech Vsetín, Chrudim a Žďár nad Sázavou. V okrese Ústí nad Labem leží obec Zubrnice.

Zubry dodnes připomínají i erby některých šlechtických rodů. Například rod pánů z Pernštejna měl ve znaku černou hlavu zubra se zlatým provazcem protaženým chřípím. Auerspergové zase vzpínajícího se zubra. Zubři dali jméno i některým vodním tokům, například Zubřina, Zubřinka a podobně.

O výskytu zubrů na našem území svědčí i archeologické nálezy na území České republiky. Z období takzvané únětické kultury (konec 3. a počátek 2. tisíciletí př. n. l.) se našly kosti zubrů na Slánské hoře u Slaného, z 10. století pak pochází nález kostí v Libici nad Cidlinou na Nymbursku a ze 14. století z Olomouce.

Pokusy o vracení zubrů do přírody se pak objevily o několik staletí později. Český místodržitel arcikníže Ferdinand Tyrolský v zimě 1549 až 1550 v brandýských lesích vypustil zubřího býka, ke kterému později přikoupil samici. Další zubry dal arcikníže dovézt z Ruska do křivoklátských lesů.

Ve 20. století se na záchraně zubrů podílela řada českých zoologických zahrad, první čistokrevný zubr (býk Platan) byl v roce 1948 přivezen do Zoo Praha. K ochraně zubra přispěla země také v rámci někdejšího Československa, kde ve slovenských Topoľčiankách vznikla v roce 1958 obora, díky níž se Československo stalo po druhé světové válce druhým největším chovatelem zubrů na světě.

V současné době se vyskytují zubři také ve třech oborách (Židlov v Ralsku, Křišťanov u Prachatic na Šumavě a Libeň u Nového Strašecí) a v Přírodní rezervaci Milovice, která vznikla na území někdejšího stejnojmenného vojenského prostoru mezi městy Milovice a Benátky nad Jizerou.

Nároky zubrů na prostředí

Zubr byl původně považován za typicky lesní druh. Nejnovější poznatky ovšem ukazují, v minulosti obýval široké spektrum vegetačních pásem od jižního okraje boreálních lesů v Pobaltí a Rusku přes smíšené a opadavé lesy střední a části západní Evropy, přes Panonské a černomořské stepi až po velehory jako jsou Alpy, Karpaty nebo Kavkaz. Tam spásal i alpinské louky ve výškách kolem 2100 metrů nad mořem.

Hluboké lesy Bělověže, které byly považovány pro zubry za ideální prostředí, se tak stalo pro zubry spíše posledním útočištěm, kam byli zahnáni člověkem. Zubrům nečiní problémy ani soužití s člověkem, pokud jím nejsou přímo pronásledováni. V Bělorusku a Litvě žijí velké populace zubrů přesahující 300 kusů v mozaikovité kulturní krajině s lesíky, loukami a zemědělsky obdělávanými plochami.

Jako ostatní velcí býložravci hraje i zubr zásadní roli v přírodních ekosystémech při udržování vysokého stupně různorodosti biotopů, a tedy biodiverzity obecně. Zubři upřednostňují pastvu na otevřených prostranstvích a podél lesních okrajů, kde do značné míry potlačují růst náletových dřevin a keřů, čímž vytvářejí jemnou mozaiku různých prostředí nezbytných pro existenci řady živočichů a rostlin vázaných na bezlesá stanoviště.

Rozmnožování a růst zubrů

Samci zubrů v přírodě pohlavně dospívají ve třetím roce života a plně pohlavně aktivní jsou mezi čtvrtým a dvanáctým rokem. Ve volně žijících populacích se mladí býci do šesti let věku nezapojují do reprodukce, protože jim to neumožňují starší býci. Samci starší dvanácti let zase neobstojí v konkurenci mladších soupeřů.

Zubří samice obvykle dospívají ve třetím roce života, první mládě pak ve volné přírodě porodí ve třetím až šestém roce života, přičemž nejčastěji (43,5 procenta) je to ve čtvrtém roce. Samice jsou plodné až do konce svého života, což ve volně žijících populacích představuje zhruba 18 až20 let. Doba říje ve volně žijících populacích trvá od srpna do října. Doba březosti bývá zhruba devět měsíců. Samice mívají téměř vždy jedno, výjimečně dvě telata, zpravidla každý druhý rok. Za svůj život tak porodí kolem devíti telat, většinou v období od května do července. Narozené mládě zubra váží v průměru 28 kilogramů. Jejich kojení trvá většinou 6 až 8 měsíců.

Nejvyšší tempo tělesného růstu je u zubrů zaznamenáno v prvním roce života. Později je tempo růstu pomalejší a ve věku 5 až 6 let se zastavuje. U býků v Bělověži byla zaznamenána maximální výška býků 188 centimetrů v kohoutku a délka těla 300 centimetrů. Ve volné přírodě nežijí samci déle než 14 až 16 let a nejstarší doložená samice v Bělověžském pralese se dožila 24 let.

Struktura populace

Zubr žije ve stádech. Smíšené skupiny jsou zpravidla vedeny jednou vůdčí samicí a zahrnují samice, mladé kusy ve věku dvou až tří let a mláďata. Dočasně se k nim přidružují i dospělí býci po dobu říje. Velikost smíšené skupiny je závislá na prostředí a ročním období, obvykle ji tvoří 8 až 13 zvířat.

Kromě toho vytvářejí samci pánské skupiny, které jsou však malé, většinou dvoučlenné. Přes polovinu býků vede samotářský život. Velikost a struktura smíšených skupin se mění. Při potkávání se často spojují a poté se zase rozdělují, při této příležitosti se mnohdy vymění některé členy.

Nároky zubrů na prostor

ceska-krajina-zubri-zubr-ohrozeny-druh-borovice-foto-michal-koppingVelikost domovského okrsku stáda se liší podle velikosti skupiny, charakteru obývaného prostředí i ročního období. Tam, kde mají zubři dostatek otevřených či polootevřených ploch s dostatkem pastvy a keřů, jsou domovské okrsky stád i násobně menší, než v lesnatých oblastech. V lesním prostředí polské Bělověže je v průměru domovský okrsek býků 69,5 km2 a neliší se výrazně od domovského okrsku krav 68,8 km2.

Maximální rozsah domovského okrsku smíšených skupin může dosahovat až přibližně 100 km2. Hustota populace se u jednotlivých populací pohybuje od 0,4 do 1,2 kusu na km2. Zubr evropský si svůj domovský okrsek nebrání před ostatními příslušníky svého druhu a areály jednotlivých skupin a jedinců se proto překrývají.

V zimním období stáda i samotářští býci obývají poměrně malá území o rozloze několika set až několika tisíc hektarů. Velikost zimního areálu je dána mocností a délkou trvání sněhové pokrývky i teplotou vzduchu. V zimě tak průměrný domovský okrsek u býků samotářů v polské Bělověži dosahuje 10,7 km2, u krav 7,9 km2.

Nejintenzivněji jsou skupinou využívány centrální, jádrové části areálu, kde se většinou nachází dostatek napajedel a pastvy. Například v Litvě je rozsah jádrové oblasti tamních populací asi 20 km2.Zubr je zvíře stálé, migrace v letním období souvisí s prostorovou nabídkou potravy. Rozloha momentálně využívaných pastvin kolísá podle období a odráží vzdálenosti, které stádo přejde za den. Průměrně se stádo za den přemísťuje o 1 až 3 kilometry, často se však i několik dní zdržuje na jednom místě.

Potrava zubrů

Výzkum potravy zubrů v nizozemské rezervaci Kraansvlak v Národním parku Zuid-Kennemerland prokázal, že tráva tvoří 81 až 89 procent potravy zubrů, dřeviny podle ročního období jen 9,5 až 16 procent. Z dřevin zubři rádi konzumují hlohy, loupou kůru javorů a brslenu a sbírají žaludy.

Výzkum z polské Bělověže ukazuje, že potrava zubrů obsahuje celkem 131 druhů cévnatých rostlin. Z toho je 27 druhů stromů a keřů, 14 druhů trav a ostřic a 96 druhů dvouděložných bylin. V celkovém podílu stravy tvoří stromy a keře 33 procent potravy, trávy a byliny 67 procent.

Výzkum zaměřený na sledování zubřích býků ukázal, že se živí především spásáním přízemní vegetace, která tvořila 95 procent jejich jídelníčku. Daleko méně bylo zastoupeno okusování listí, pupenů a mladých výhonků (3 procenta) nebo okusování kůry (2 procenta).

Zubr evropský ve fotografii:

Česká krajina

Šultysova 170 • 284 01 Kutná Hora • Česká republika

Máte nějaké otázky? Napište nám: info@ceska-krajina.cz

Napište si o náš newsletter

Registrace je zdarma a můžete ji kdykoliv zrušit. Budeme Vám zasílat novinky a informace o aktualizaci našich stránek. Pro zrušení registrace stačí znovu vyplnit Vaší emailovou adresu.

© Copyright 2010 Česká krajina • Všechna práva vyhrazena.