Pratur (Bos primigenius)

Pratur patřil po tisíce let k původním živočišným druhům v Evropě, včetně území současné České republiky. Svědčí o tom bohaté kosterní pozůstatky z pravěkých sídlišť, jeskynní malby a řada místních názvů obcí. Jeho domestikací vznikl domácí skot, který je pro člověka dodnes zdrojem mléka i masa. Ani tyto historické zásluhy však nezajistily praturovi lepší osud a byl člověkem vyhuben.

Základní charakteristika praturů – velikost a zbarvení

Kromě nepřeberného množství jednotlivých kostí se podařilo archeologům objevit i patnáct v podstatě kompletních koster praturů, několik rohů a dokonce i srst. Kromě těchto nálezů pomohla při rekonstrukci vzhledu pratura i řada nástěnných maleb.

Býci praturů dosahovali hmotnosti od 800 do 1000 kilogramů, samice byly zhruba o čtvrtinu menší. Jejich výšku uvádějí autoři v posledních letech od 160 do 170 centimetrů, u krav přibližně 150 centimetrů. Pro tento druh je charakteristický mohutný krk a hluboký hrudník, jehož délka dosahovala přibližně kohoutkové výšky zvířete. Pratuři se vyznačovali mohutnější přední částí těla, rovným hřbetem a nápadně štíhlýma, vysokýma nohama.

Srst praturů byla hladká a krátká. V zimě však zhoustla a znatelně se prodloužila. Býci se vyznačovali černou srstí s šedivým nebo nažloutlým úhořím pruhem na zádech a bílým okolím nozder a tlamy. Samice byly hnědočervené, stejně jako mláďata.

Mohutné rohy praturů byly šedivé nebo slonovinově zbarvené s černou špičkou. Jejich tvar se někdy označuje jako lyrovitý. Rohy vyrůstají z lebky do stran, poté se stáčejí směrem kupředu a mírně dovnitř. Špičky rohů se někdy mohou stáčet směrem vzhůru. Rohy býků bývaly větší než u pratuřích krav.

Historie výskytu praturů v Evropě

Nejstarší pozůstatky pratura staré 275 tisíc let pocházejí z Německa. Pratur se kdysi vyskytoval na většině území Evropy, s výjimkou Irska a severní Skandinávie, ale také v severní Africe a Asii, tedy od Atlantiku po Pacifik. Jeho areál rozšíření zasahoval od Velké Británie, Iberského poloostrova a Maroka na západě po Indii, Čínu, Koreu a jih Ussurijské oblasti v Rusku na východě.

Pratuři nevyhledávali chladné klima, o čemž svědčí i to, že ve Švédsku se tři čtvrtiny archeologických nálezů tohoto druhu našly v nejjižnější provincii Scania. V Evropě byl pratur velmi rozšířeným lovným zvířetem. Již v průběhu doby kamenné před 200 až 100 tisíci lety patřil k nejčastější kořisti neandrtálského člověka a později i člověka současného.

V mnoha starověkých kulturách byl pratur důležitou součástí náboženského kultu. Asyřané, Babylóňané a Egypťané pokládali pratura za symbol síly, moci a vznešenosti. Vyobrazení boha v podobě pratura pocházející z římského období byla nalezena na řadě míst jižní Evropy, Anglie i Malé Asie. Rohy praturů jsou dodnes zobrazovány na přilbách germánských válečníků, i když archeologové předpokládají, že ve skutečnosti byly na severských helmách používány spíše k rituálním účelům.

Vyhynutí praturů

ceska-krajina-pratur-historicka-ilustrace-Herberstein-16-stoletiV Mezopotámii vyhynul pratur v 5. století před naším letopočtem, a to nejenom kvůli lovu, ale také kvůli změnám klimatu, jejichž následkem z této oblasti zmizely lesy a převládla step. Již ve 12. nebo 11. století před naším letopočtem vyhynuli pratuři v Egyptě. Pratury zaznamenali i antičtí autoři. Řecký historik Herodotos popisuje kolem roku 450 před naším letopočtem pratury v jižním Řecku a v Lybii. Římský vojevůdce Gaius Julius Caesar (100 až 44 před naším letopočtem) popisuje pratury jako zvířata jen o málo menší než slon, která jsou mimořádně silná a rychlá. Ještě v 1. století našeho letopočtu přitom pratuři žili jižně od Alp.

Lov a šíření domácího skotu v dalších staletích však vedly k vyhubení praturů v mnoha oblastech Evropy. Jak se pratur stával vzácnějším, jeho lov byl spíše výsadou. Přestože pratury chránily výnosy králů, již v 6. a 10. století vymizel v západní Evropě, ve 13. až 15. století pak ve střední a východní Evropě. Ve Švédsku vyhynul pravděpodobně kolem roku 1300, v Rumunsku archeologický výzkum potvrdil výskyt pratura ještě ve 14. až 15. století. Posledním místem, kde pratuři přežili, bylo Polsko. Také tam však v průběhu 13. století došlo k silnému poklesu jejich populace. Později už byl pratur rozšířen pouze v rozsáhlých lesních komplexech v Mazovsku. Na sklonku 16. století přežili pratuři již jen v Jaktorowském lese, kde poslední samice uhynula v roce 1627.

Pratuři v České republice

Na území současné České republiky byl pratur velmi hojně rozšířený. V období neolitu byl podle archeologických nálezů v lidských sídlištích mnohdy dominantním druhem srovnatelným s jelenem. O jeho častém výskytu v pozdějších obdobích svědčí například nálezy z období řivnáčské kultury z lokality Denemark v Kutné Hoře. V době bronzové je početnost dokladů přítomnosti pratura na našem území již velice nízká.

Přesto se zachovaly i nálezy z přelomu raného a vrcholného středověku. Nejmladší nálezy pratura u nás pocházejí například z Budče z 10. až 12. století, z Prahy-Vyšehradu z 10. až 11. století nebo z Hrdlovky, kde jsou nálezy datovány až do první poloviny 13. století. K nejzajímavějším nálezům na našem území patří lebka samice pratura z údolí Šárky v Praze se zachovalými mohutnými rohy, které jsou přes 70 centimetrů dlouhé. Pratuři u nás vyhynuli v období 12. až 13. století v důsledku trvalého tlaku člověka a konkurenci domácího dobytka.

O přítomnosti praturů na území České republiky by mohla svědčit řada názvů obcí. Město Turnov na Semilsku, Turovec na Táborsku, Turovice na Přerovsku, Tursko na Praze-západ nebo Velká Turná na Strakonicku.

Domestikace pratura

ceska-krajina-pratur-zpetne-slechteny-nizozemsko-holandskoNejstarší známky domestikace pratura jsou doloženy z údolí řek Eufrat a Tigris před 10 800 až 10 200 lety. V tomto období bouřlivých klimatických a vegetačních změn většinu Evropy a Asie ještě pokrývaly suché a chladné stepi, na nichž dožívaly poslední populace mamutů a jiné megafauny doby ledové.

Prvotní raná chovatelská fáze trvala přibližně 1500 let a soustředila se do oblasti mezi střední Anatolií v dnešním Turecku, Levantou a západním Íránem. Před 8800 až 8500 lety se domácí skot objevuje v západní Anatolii a jižní Evropě, odkud se podél pobřeží Středozemního moře a podél Dunaje šíří dále. Do střední Evropy domácí skot poprvé přichází s neolitickými zemědělci před zhruba 8000 lety.

Od počátků domestikace k výskytu prvních jasných morfologických změn skotu spojených s jeho zdomácněním přitom uplynulo zhruba 2000 let. Od prvních zemědělců totiž domestikace praturů vyžadovala nejenom zvládnutí strachu z výrazně silnějšího zvířete a manipulace s ním, ale rovněž pochopení nároků, chování a reprodukční biologie tohoto živočišného druhu. Pro skot tento proces obnášel výrazné změny morfologie, například zmenšení a změnu proporcí, ale i chování spojené s tolerancí blízkosti člověka.

Někteří autoři předpokládají, že menší domácí skot byl chován izolovaně od mohutných praturů a k jejich vzájemnému křížení docházelo jen vzácně. Další výzkumy však prokázaly vliv praturů především na některá současná plemena skotu v jižní Evropě. Pratur a domácí skot jsou biologicky kompatibilní formy téhož druhu, které vedle sebe žily napříč Evropou a Asií po mnoho tisíc let a jejich úplná genetická izolace zmiňovaná někdy ve starší literatuře je tak krajně nepravděpodobná.

Etologie praturů

Nejnovější údaje o etologii praturů pocházejí z 16. století, tedy z období, kdy byl tento živočišný druh již na pokraji vyhubení, z oblasti Jaktarowa, kde byla místní populace od 13. stol. sledována a chráněna před pytláky.

Během zimy, když byla zvířata v této oblasti přikrmována, vytvářela velké skupiny. V létě se vytvořily skupiny samic s mláďaty a mladými samci. Odděleně od nich pak žily během vegetační sezony skupiny starších samců a rovněž osamocení samci. Od srpna do září pak probíhala říje praturů provázená tvrdými souboji samců o přístup k samicím. V tomto období se samci připojovali ke stádům a snažili se držet samice ve skupině pod kontrolou. Mláďata se rodila po devíti měsících březosti následující rok v květnu až červnu.

Zejména telata, ale i starší nemocná zvířata, padla často za oběť šelmám, především vlkům. Právě vlci představovali pro pratury v Evropě ve středověku jediné přirozené nepřátele. Dospělá zvířata v dobré kondici se však vlkům uměla ubránit. V Evropě patřil dříve k šelmám lovícím pratury také lev, dokud nebyl v oblasti Balkánu a Panonie vyhuben člověkem.

Členové stáda se vzájemně poznávali především čichem. Tímto způsobem kontroluje býk reprodukční stav krav, ale očichávat se mohou i dva samci navzájem nebo samice býka. Součástí komunikace uvnitř stáda byly u pratura také hlasové projevy. Ty jsou u turů velmi různorodé a zahrnují projevy jako bučení, chrochtání nebo ryčení. Hlasové projevy jsou různé při potkávání řadových členů stáda, při páření, hledání ztraceného telete, v říji, svolávání stáda nebo v nebezpečí. Tuři spolu komunikují i prostřednictvím držení a natáčení hlavy, případně celého těla.

Potrava praturů

Pratuři spásali především traviny a byliny. Na jaře a v létě se pratuři živili trávou, bylinami, pupeny a listím. Na podzim požírali i žaludy, v zimě pak i větve a suché listí. Ve složení potravy byl pratur nenáročný a nevybíravý.

Tak, jak se zmenšovaly oblasti s rozsáhlými pastvinami a rozšiřovaly se biotopy s hustějšími lesy, přicházel pratur v Evropě o své optimální prostředí. Zvířata byla pod tlakem také kvůli postupnému úbytku mokřin v krajině, ať už vyvolaným změnami klimatu nebo vlivem člověka na krajinu.

Nároky praturů na prostředí

ceska-krajina-pratur-zpetne-slechteny-stado-praturi-miloviceŘímané popisovali pratury jako obyvatele hlubokých lesů a bažin. Během stovek tisíc let však pratur obýval rozsáhlé oblasti s odlišnými biotopy. V období poslední doby ledové se dokázal částečně přizpůsobit suché a chladné mamutí stepi. Po skončení poslední doby ledové vyhledával pratur především oblasti listnatých a smíšených lesů mírného pásu, ale vyskytoval se také ve stepních oblastech.

O vysoké adaptabilitě druhu svědčí i to, že dokázal obývat tak rozsáhlý areál rozšíření, který zahrnoval skotské hory, rozsáhlé nížiny v okolí velkých evropských řek, relativně suchou střední Asii a lesnatý Dálný východ až po Korejský poloostrov.

Pratuři pronikli i do subtropických oblastí severní Afriky a Indického poloostrova. Nejvýše položené místo jeho výskytu se nalézá v nadmořské výšce 2400 metrů v Tibetu. Z mnoha částí jeho areálu vytlačily pratura změny klimatu.

Snahy o znovuoživení pratura

Pratur byl pro člověka natolik fascinujícím zvířetem, že se od 20. století objevilo několik pokusů o jeho oživení. Zřejmě nejlépe propracovaným je projekt TaurOS nizozemské nadace Taurus Foundation zahájený v roce 2008.

Má k dispozici moderní postupy včetně analýzy DNA, součástí projektu je i rozsáhlá analýza kosterních pozůstatků praturů z různých lokalit v Evropě. Cílem projektu je v průběhu 30 až 50 let vytvořit co nejvěrnější kopii pratura, tedy zvířete, které bude moci zcela samostatně plnit ve volné přírodě úlohu velkého spásače. Na projektu nadace spolupracuje s Univerzitou ve Wageningenu a Evropským konsorciem pro zachování rozmanitosti skotu. Pro zajištění co nejširší základny pro výběr nejvhodnějších jedinců se v první fázi pracuje s umělou inseminací a přenosem embryí.

Projekt je rozdělený do tří fází. První počítá s aktivním křížením vhodných plemen a rozšiřováním chovných skupin do vhodných lokalit o rozloze 100 až 1000 hektarů. Zvířata vzniklá křížením jsou pak posuzována na základě stanovených kritérií. Jsou rovněž geneticky analyzována vědci z Univerzity ve Wageningenu. Ve druhé, pasivní fázi zpětného šlechtění pratura, která začne v letech 2017 až 2018, se již počítá s přirozenou reprodukcí bez lidské asistence. Ve třetí fázi, jejíž start je naplánován na rok 2025, budou již zvířata umístěna v polodivokých podmínkách, kde kromě aktivního vyřazování vzhledově nevyhovujících zvířat bude na stáda působit i přirozený výběr formou adaptace zvířat na lokální přírodní a klimatické podmínky. První stádo těchto zvířat ve střední a východní Evropě je od roku 2015 ve středočeských Milovicích.

Tento projekt však není první, který se pokusil o znovuvyšlechtění pratura. V meziválečném Německu se o totéž snažili ve 20. a 30. letech 20. století bratři Lutz a Heinz Heckové, první z nich byl ředitelem zoologické zahrady v Berlíně, druhý ředitelem zoologické zahrady v Mnichově. Oba pracovali na zpětném křížení pratura nezávisle na sobě. Vybrali primitivní plemena skotu, která nesla co nejvíce znaků vyhynulého pratura, a vzájemným křížením se snažili získat u potomků takovou kombinaci znaků, která se vyhynulému praturovi co nejvíce přiblíží. Oba bratři se lišili výběrem použitých plemen, výsledkem byl takzvaný Heckův skot.

Ten však v mnoha parametrech vykazuje řadu odlišností od původních praturů. Především býci nedosahují mohutnosti ani celkových proporcí původního pratura, který byl dlouhonohý a lehce stavěný. Zvířata mají rovněž výrazně kratší rohy i lebku. Navíc vykazují i některé nevhodné prvky chování. Především velmi výraznou míru agresivity během soubojů samců Heckova skotu v říji, která relativně často vede k usmrcení jednoho ze soupeřů. Ukazuje se, že zpětné křížení vyvolalo v případě Heckova skotu nežádoucí a nepřirozené prvky chování. Proto není používání těchto zvířat v současnosti vhodné. Stejně tak není vhodné používat zvířata z německého projektu Taurus nebo holandského projektu Uruz pro jejich používání v Evropě nepůvodního, afrického skotu Watusi kvůli rychlému efektu velkých rohů.

Pratur ve fotografii:

Česká krajina

Šultysova 170 • 284 01 Kutná Hora • Česká republika

Máte nějaké otázky? Napište nám: info@ceska-krajina.cz

Napište si o náš newsletter

Registrace je zdarma a můžete ji kdykoliv zrušit. Budeme Vám zasílat novinky a informace o aktualizaci našich stránek. Pro zrušení registrace stačí znovu vyplnit Vaší emailovou adresu.

© Copyright 2010 Česká krajina • Všechna práva vyhrazena.